„Tak dobře,“ zapískala Fé, „zazpívej mi důvody, proč neexistuješ, a já ti budu šeptat, proč se jich nemusíš bát – dokud mě budeš doprovázet na kytaru.“ „Ale já přece na kytaru vůbec neumím!“ – „Pokud vůbec neexistuješ,“ pokračovala Fé, „pak můžeš umět hrát na kytaru, ale ty existuješ, jinak by ses nebál, a z nepravdivé premisy vyplývá celý vesmír.“ A tak hrál a hrál, zpíval svoje nejoblíbenější obavy a dostal od Fé jedenáct kvant útěchy.
Útěcha: Existují dobré důvody, proč nahlížet na některé umění nebo některá umělecká díla jako na výzkum.1 Ale hledání těchto důvodů stojí naprosto mimo otázku, za jakých okolností může být výzkum nazván uměleckým. Jinak řečeno, debata o „umění jakožto výzkumu“ představuje specifický umělecko-teoretický program, který se nejčastěji odehrává post hoc. Oproti tomu pojem „umělecký výzkum“ cílí na určité kvality výzkumu: ptá se spíše po tom, kdy, kde a k čemu byl, bude nebo by měl být během výzkumu umělecký modus aplikován.2