ArteActa

# 02 — 2018

Tělo jako nástroj politického odporu

„Historie umění v Rusku je historií střetu mezi člověkem a mocí,“ řekl v jednom z rozhovorů ruský akcionista Petr Pavlenskij (1984).1 Diskuze o roli umělce ve společnosti a o hranici mezi uměním a politickým aktivismem se vede odedávna, ovšem jak podotýká v eseji Objazatěľstva chudožnika pered obščestvom s podtitulem Russkij vklad v mirovuju kuľturu (Povinnosti umělce vůči společnosti. Ruský přínos do světové kultury) rusko‐britský filozof a teoretik politického liberalismu Isaiah Berlin, „nikde neměla tato polemika tak silný vliv jako v Rusku“.2 Slovo moc (vlasť), které Pavlenský ve své výše citované tezi zmiňuje, má v ruském jazyce hned několik paralelních významů. Znamená moc, vládu, nadvládu, ale je i označením pro správu a úřady. Může se použít jako synonymum slova stát. S pomocí tohoto výrazu hovoří Rusové často o těch, kteří jim vládnou. Pavlenského výrok je proto možné formulovat i jinak: „Dějiny umění v Rusku jsou historií střetu mezi člověkem a státem.“


  • [1] Noah Sneider. „Politika těla“ [on-line]. Inosmi.ru. 16. 6. 2016 [cit. 28. 8. 2018]. Dostupné z: https://inosmi. ru/social/20160616/236875655.html.
  • [2] Isaiah Berlin. Filosofija svobody. Jevropa. Moskva: Novoe litěraturnoe obozrenije, 2001, s. 23.
ArteActa